Všechny nároky, které nám mohou v souvislosti s nehodou vzniknout, ať už se jedná o přímé nároky poškozené osoby nebo nároky sekundárně poškozené osoby (v případě ztráty či vážného zranění blízké osoby), je nutné uplatnit před uplynutím promlčecí lhůty, aby nedošlo k jejich možnému promlčení.

Promlčecí lhůta představuje dobu, po kterou můžeme náš nárok či nároky úspěšně požadovat, a to za předpokladu, že nám svědčí právo na získání odškodnění. Délka této lhůty je stanovena zákonem.

Uplynutí příslušné promlčecí lhůty sice automaticky neznamená, že nemůžeme být úspěšní v případě uplatnění našich nároků, ale lze to s vysokou pravděpodobností očekávat. Pokud bychom uplatnili své nároky u soudu podáním žaloby po uplynutí promlčecí lhůty a protistrana vznesla námitku promlčení, která by byla posouzena jako důvodná, znamenalo by to pro nás, že bychom byli s podanou žalobou neúspěšní a žaloby by byla soudem zamítnutí. Jestliže bychom nároky uplatnili u odpovědného subjektu, tak lze očekávat, že nám ze stejného důvodu,
tj. promlčení nároků, odmítne poskytnout jakoukoliv náhradu.

Z těchto důvodů je tedy zcela jistě na místě doporučit, aby s uplatněním nároků nebylo zbytečně mnoho let vyčkáváno.

A jak to s délkou promlčecí lhůty vlastně je?

I v délce promlčecí lhůty nastaly oproti dřívější právní úpravě od 1. 1. 2014 (od účinnosti občanského zákoníku – zákon č. 89/2012 Sb.) určité změny. Před touto dobou, tj. podle předchozího občanského zákoníku, byl režim promlčení takový, že promlčecí doba byla dvojí, a to objektivní a subjektivní. Objektivní promlčecí doba trvala 3 roky a běžela ode dne dané události, případně vzniku konkrétního nároku. Subjektivní promlčecí doba trvala 2 roky
a počínala běžet ode dne, kdy se poškozená osoba dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ní odpovídal. Jestliže uplynula dříve doba subjektivní, docházelo k promlčení nároku a delší,
tj. objektivní doba, již neběžela.

Podstatné ovšem bylo to, že promlčecí doba počínala běžet až po 1 roce po vzniku škodné události (v daném případě tedy ode dne nehody), a to v případě, že nárok byl uplatňován přímo
z tzv. povinného ručení viníka, tj. u pojistitele, u něhož bylo pro vozidlo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Tato skutečnost vyplývala ze zákona
o pojistné smlouvě.

Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 již stanovil přímo jednu lhůtu, a to v trvání tří let, jak vyplývá z ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu této promlčecí lhůty zahrnují vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě. V tomto případě tedy dochází pouze k běhu tzv. subjektivní lhůty, kdy je ovšem lepší nespoléhat na stanovení přesného okamžiku, od něhož jsme získali povědomí o rozsahu škody a povinné osobě k její náhradě. Z hlediska právní jistoty je lepší tento okamžik odvíjet zpravidla ode dne škodní události.

Velmi dlouho bylo otázkou, zda i podle aktuálně účinné právní úpravy dochází k počátku běhu této lhůty u práva na pojistné plnění až jeden rok od pojistné události (viz úprava § 626 občanského zákoníku), jako tomu bylo právě v minulosti.

Názory na vyřešení této otázky byly rozporné. Vyřešení toho, zda tedy může být promlčecí doba až čtyřletá, přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp.zn.: 25 Cdo 1976/2019, který se přiklonil k tomu, že se tento odklad běhu promlčecí lhůty o jeden rok v daných případech nepoužije.

K tomuto závěru dospěl s ohledem na ustanovení § 635 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se vztahuje pojištění.

Tímto závěrem tedy byla prozatím vyřešena tato otázka. V porovnání s dříve platnou
a účinnou právní úpravou tak došlo ke zhoršení postavení poškozených osob.

I s ohledem na tuto skutečnost je tedy lepší s uplatněním svých nároků příliš dlouho nevyčkávat. V potaz je potřeba vzít rovněž to, že v případě jednotlivých nároků na náhradu škody nebo odčinění nemajetkové újmy, počíná běžet promlčecí doba od různých okamžiků.

Zatímco u bolestného to bude zpravidla ode dne zranění, operačního zákroku a podobně, tak
u ztížení společenského uplatnění počne tato lhůta běžet až ode dne ustálení zdravotního stavu (zpravidla by se mělo jednat o jeden rok po nehodě). Odlišný počátek běhu promlčecí lhůty platí například i ve vztahu ke ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti či pro dobu
po skončení pracovní neschopnosti a vzniku invalidity, jakož i u nároku na náhradu nákladů spojených s léčením.

Rovněž ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy za tzv. další nemajetkové újmy počíná běžet okamžik práva na její náhradu od odlišného okamžiku.

V jeden den tedy zpravidla nedochází k promlčení všech nároků, kdy k jejich promlčení dochází až postupně. Tyto skutečnosti je potřeba mít na paměti. Doporučit lze tedy včasné uplatnění Vašich nároků zpravidla u odpovědnostního pojistitele viníka nehody a případně
u příslušného soudu, jestliže se nepodařilo náležející odškodnění získat.

Ve vztahu k promlčení lhůtě a jejímu plynutí lze závěrem zmínit i to, že ke stavení promlčecí doby nedochází jen podáním žaloby u soudu, ale dochází k němu i pokud poškozený uplatnil své nároky v trestním řízení a po skončení trestního řízení podal v přiměřené době návrh
na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, jestliže uplatněné nároky v trestním řízení (tzv. adhézním řízení z hlediska uplatněných nároků ze strany poškozené osoby) nebyly poškozenému v plném rozsahu přiznány. Tato přiměřená doba není přímo stanovena a odvíjí se od konkrétních okolností daného případu.